Téměř třicetimetrová loď se dala do pohybu. Opouštíme přístaviště v městečku Houayxai a čeká nás přibližně sto padesáti kilometrová plavba, po proudu životodárné řece Mekongu. Tato řeka, nejenže je nejfrekventovanější řekou v Laosu, ale místním slouží k zavlažování rýžových polí, rybolovu, napájení domácího skotu a kdo má jakékoli plavidlo, jako cesta.
Plavba po Mekongu – 1.část
Na lodi nás je zhruba sedmdesát a mezi tímto počtem jsou i domorodci, kteří po cestě vystupují. Loď připluje ke skalnatému břehu, vyloží se náklad a poté vystoupí dva tři lidé. Řeka je kalná. V některých místech má třicet, aby o kus dál dosáhla i sto metrové šířky. Pokud pluje kolem polí, vidíme hlavně buvoly a kozy, jenže po chvíli se vše změní a proplouváme mezi skalisky a v dálce je zcela jiná krajina, než kterou známe u nás. Ty zalesněné kopce a hlavně „vytvarované“ hory, se popisují velmi špatně. Prostě nádhera.
V průběhu plavby se kolem nás proženou rychlo čluny - spead boardy – které, jsou ovšem cenově dražší, a sedět v tom sedm hodin, a mít přilbu na hlavě, musí být adrenalinové potěšení. Je to taková formule jedna. Naše loď měla dvě velmi čisté toalety i bar. Tam dostanete, oproti tomu, co se dozvíte předem na internetu a v knižních průvodcích, nezakládá na pravdě. Už dávno nevěřím tomu, že co se píše platí na sto procent.
V baru, dostanete nápoje, včetně piva a také „rychlo polévky.“ V půl litrovém kelímku je mimo ingrediencí i umělohmotná vidlička, kterou nabíráte skvělé rýžové nudle a k tomu popíjíte polévku. Hladem tam nikdo neumře.
Největší zavazadla, se nejdříve naloží na střechu, další do podpalubí, a ti kteří dorazí k odjezdu mezi posledními, je mají naházené v zádi lodi. Má to výhodu v tom, že v průběhu cesty se k nim, pro případně zapomenutou věc dostanete. Záď lodi, také slouží posádce, jako obydlí. Převážná část Laosanů, kteří vlastní takovéto plavidlo na lodi i bydlí. Když pasažéři loď opustí, zadní část se změní v jejich domov, kde mají kuchyň, televize má „svůj“ satelit, ale spí se na zemi.
Plavba nudná není a ubíhá, až do západu slunce v poklidu. A nyní už vím a znám odjezd lodi, který před vyplutím zná jen jeho posádka. Do cílového přístavu, je nutné doplout, před západem slunce! A ptám se: zná někdo, kdo tam v životě nebyl, jak rychle poplujeme a za jakou dobu cestu urazíme? Nezná. Proto je posádka v klidu, jelikož ví, že i v tom nejkritičtějším scénáři jí urazí, za sedm hodin. A to se taky stalo. Slunce zapadá a my už vidíme nejen malé přístaviště, ale i vesničku, kde přenocujeme.
Vidíme i více. Místní mladíci, jsou připraveni nám vynést zavazadla po strmých schodech, či kopce, kde už číhají tuk- tukáři. Po vylodění, vše odmítáme, jelikož ceny známe, stejně jako místa k uložení svých těl. K místu, kde jsme se ubytovali, nebylo více jak tři sta metrů. Slušné „ubytko“ na jedinou noc, se nám líbilo.
Pouliční jídelny, nám nabídly i dobrou místní kuchyni a ve stáncích bylo i lao-lao. Co snad bylo nejhorší? Vím, kdy je ráno, jenže to časné ranní kokrhání kohoutů, bylo zbytečné. Ovšem, na druhé straně, jsme všichni pochopili, že je čas, k nakoupení baget a dalších pochutin pro další plavbu.
Více z naší cesty je na fotkách. Příště bude druhá plavba do královského města Laosu.
Publikováno: 3. 4. 2015, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula
