Kráterová pole a hledači bomb

Nabídka je opět velmi zajímavá, jelikož vidíme věci, s kterými se u nás nesetkáte. Hned u cesty vidíme kohoutí zápasy, které si na chvíli nenecháváme ujít. Pravidla jsou zcela jiná, než ty které jsem viděl na Bali. Tyto se mi zdají, až přímo drastická, kohouti se v kruhové aréně, kde nechybí arbitr, pouze klovou do hlavy a krku, který je skoro bez peří. Po „prvním kole“ majitelé své miláčky ošetřují a připravují k dalšímu kolu. Po čas ošetřování, bojují o přežití další kohouti. Dál k minovým polím, už jedeme po hrbolaté a prašné cestě.

Jsme u cíle. Vysoko nad vesnicí je široké a dlouhé pole, které má barvu, jako tenisový antukový kurt. Na rozdíl od rovného kurtu tu vidíme obrovské krátery po bombardování. Ani po tolika letech se pole nevzpamatovalo. Nikde nic neroste, ani tráva, natož strom, pouze nějaký keř, vše je zamořeno chemikáliemi. Bomb, které Američané používali ve válce, bylo několik druhů.

Na náš dotaz, proč právě tady, jsou tyto obrovské krátery, dostáváme vysvětlení. „Letiště odkud startovaly americké bombardéry na Vietnam, je vzdáleno necelých sto kilometrů. Letadlo, které se vracelo na letiště, shodilo několik bomb, právě tady. Pilot zřejmě nechtěl shodit bomby na okolní vesnice a vrátit se s bombami spět nemohl. Takové „štěstí“ ovšem jiné vesnice nepotkalo. Je čtyřicet let po bojích a sami vidíte tu spálenou zem, zda a za jakou dobu se vzpamatuje, nikdo neví. Všude v okolí, zůstává mnoho míst, kam se nesmí, jsou stále plná nevybuchlé munice“. Ve válce používali Američané několik druhů bomb. Některé, obsahovaly defoliant, který ničil porost, nebo kyselinu dimethyrsinovou. Ty ničili hlavně rýžová pole. K nejhorším, ovšem patřily bomby napalmové, které způsobovaly nesmírnou bolest lidskému organismu.

Je poledne, opouštíme toto pole a jdeme na oběd. Řidič nám doporučil nedalekou pouliční jídelnu a udělal dobře. Po výborné polévce si pochutnáváme na vepřovém ovaru. Hořčici a křen, nahrazuje rybí omáčka s feferonkami. Majitelem je stařík, který nám nalévá pálenku lao lao, která je zbarvena do hněda od kořenů různých bylin a je skvělá. Cena 0,7 litru, tohoto moku stojí stejně, jako jedno pivo. Rodinnou jídelnu, s malým obchůdkem a kde se také bydlí, opouštíme. Opodál, je malá výrobna papíru, z kterého se dělají nádherné barevné stínidla na lampy, i deštníky proti slunci. Je to stará tradice, kdy se papír vyrábí ze stromu moruše, ale ne tak, jak se vyrábí hedvábí. Směs buničiny stromů s vodou, se vlije to velkých rámů, které se suší na slunci a poté barví přírodními barvami, na různé odstíny.

Navštěvujeme nevelkou osadu, kde bydlí minoritní skupinka Mongů. V samotném Laosu, žije okolo sto dvaceti národnostních skupin a Mongů je téměř půl milionu. Jelikož převážná část z tohoto počtu žije roztroušeně v horách, proto nemůžeme ponechat tento výjimečný kmen bez návštěvy. Zdejším Mongům, se také říká hledači bomb. I přes zákaz vlády, tito „bombíci“ neustále hledali nevybuchlé munice. Za nalezenou velkou bombu se střelným prachem, vydělali tři sta dolarů. Je pravdou, že při této „práci“, mnoho těchto dobrodruhů, přišlo o život. „ Moc příležitostí k vydělání peněz tady nemáme, proto jsme využili možnost, jít bomby hledat. Práce to byla riskantní a také stála naše kamarády život.“ Říká nám jeden chlápek středních let.

Před vstupem do osady, kde bydlí osmnáct poklidně žijících rodin, nás průvodce upozornil: „ Pokud chcete děti obdarovat, tak mějte na paměti, že je třeba obdarovat, všechny. Pokud tolik drobností nemáte, raději jim nic nedávejte!“ Procházíme osadu a celou cestu nás doprovází obrovský houf dětí, které jsou oděny do ušmudlaných triček i kraťasů. Každá rodina mívá, až dvanáct dětí. Všude pobíhají domácí zvířata. Slepice, kohouti, kočky, psi i prasata. Obydlí, do kterých je vidět, sotva drží po hromadě. Nechybí zde jeden větší a také o mnoho „slušnější“ dům, kterým je modlitebna.

K vidění, jsou i motorky, staršího data. Cena motorek se pohybuje od 500 po 1500 dolarů. Ty levnější vydrží, tak pět let. Řídit motorku, můžou v Laosu osoby starší patnácti let. V praxi je to ovšem jinak. Klidně vidíte, jak řidítka drží i kluk, kterému je deset let. Ti neznají pravidla silničního provozu a nehod z jejich strany je nespočet.

Nabitý denní program ukončujeme návštěvou, jeskyně Tham Piu, kterou v období válečných bojů, zasáhla raketa. Jeskyně sloužila, nejen jako úkryt, ale i jako nemocnice. Následky zásahu, byly tragické. Zahynulo zde téměř čtyř sta nevinných lidských životů. Jeskyně dlouhá sto padesát metrů, hořela po dlouhé čtyři dny a dostat se k lidem bylo zhola nemožné.

Phonsavan zítra opustíme a zamíříme směrem k jihu do Van Vieng.